Obrazy

Stručná charakteristika souboru malířství 20. a 21. století

ÚZEMÍ:
Čechy, Morava a Slezsko, Slovensko, Maďarsko, Polsko
sporadicky: Německo, Rakousko, Francie, Itálie, Španělsko, Rusko

OBDOBÍ:
od roku 1900 do současnosti

Způsoby získávání sbírkových předmětů a kurátoři podsbírky:
Základní sbírkový fond v době založení galerie (1951), dnešního muzea (od roku 1993) byl vytvořen ze sbírek bývalé olomoucké Městské galerie, Klubu přátel umění a Fondu národní obnovy, které byly doplněny o zápůjčky a převody z Národní galerie v Praze a později také o deponáty. Tento tzv. základní fond byl v dalších letech rozšiřován především vlastní akviziční činností, ale také převody konfiskátů z Okresního národního výboru v Olomouci, dále prostřednictvím ministerských nákupů a darů (např. pozůstalost Karla Svolinského a Vladimíra Pukla). Konfiskáty byly po roce 1989 postupně vráceny původním majitelům či jejich rodinám. Obrazovou sbírku 20. století nejvíce oslabily restituce špičkových děl od Jana Baucha, Josefa Čapka, Karla Černého, Emila Filly, Alfreda Justitze, Jiřího Karse, Františka Muziky a Jindřicha Štýrského.

Brzy po založení galerie byla sbírková činnost v obrazové sbírce tematicky zaměřena na krajinomalbu, což z dnešního pohledu mělo v mnoha ohledech neblahý vliv na názorově adekvátně rozprostřený a kvalitativní profil sbírky. Tento limit se později nejvýrazněji projevil v důsledku poměrně soustavného mapování tohoto žánru nejen v rámci moderní krajinomalby, ale bohužel i oficiálního umění 50.–80. let a rovněž v preferování zdejších krajinářů, kteří až na řídké výjimky nedosahovali výrazné kvality.

V šedesátých letech pak byla galerii určena ještě další specializace, a to na moderní sochařství a sbírání medailí a plaket. Tyto poněkud vnucené specializace byly v roce 1990 zrušeny a postupně byly nahrazeny novými, koncepčně promyšlenými specializacemi, jež odpovídaly potřebám efektivního kompletování sbírky s vědomím co nejužší provázanosti s dalšími podsbírkami či sbírkovými okruhy (kresba, volná a užitá grafika, fotografie, užité umění, architektura, sedací nábytek, moderní kniha v rozpětí od krásné knihy až po tzv. autorskou knihu či knihu jako umělecké dílo, art brut, nová média).

Kurátory podsbírky byli Jaromír Lakosil (1952–1984), Zdeněk Pospíšil (1984–1987) a Michal Soukup (1987–1990). V průběhu roku 1990 byla podsbírka svěřena Ladislavu Daňkovi, který ji vede dodnes.

Stručný obsah sbírkového fondu vytvořený do roku 1990

Umění 1. poloviny 20. století

Kolekce umění 1. poloviny 20. století byla vytvořena především za působení Jaromíra Lakosila, prvního ředitele galerie.

Vedle děl prezentovaných ve stálé expozici stojí za pozornost z období počátků zrodu české moderny následující tendence. Doznívající realismus a akademismus (Luděk Marold, Karel Myslbek, Jakub Obrovský, Jakub Schikaneder, Bedřich Wachsmann ml., Otakar Marvánek, Oskar Heller, Karel Liebscher, Karel Špillar, Vratislav Nechleba, Antal Sándor, Jan Nowopacký, Jan Dědina, František Ondrúšek), symbolismus (Maxmilián Pirner, Beneš Knüpfer, Jaroslav Špillar, Václav Hradecký, František Schön) a především impresionistická díla od Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Joži Uprky, Václava Radimského, Hugo Baara, Aloise Kalvody, Josefa Ullmana, Otakara Lebedy, Josefa Váchala, Stanislava Lolka, Romana Havelky, Emila Czecha, Ulricha Hübnera a Tavíka Františka Šimona. Originální a vysoce kvalitní ukázky předzvěsti sociálního umění, které se etablovalo až v průběhu 20. let, představují plátna Miloše Jiránka, Otakara Kubína (Coubina) a Rudolfa Adámka. Menší kolekci expresionismu a kuboexpresionismu reprezentují obrazy od Emila Artura Longena-Pittermanna, Heinricha Marii Davringhausena, Bohumila Kubišty, Františka Foltýna, Josefa Čapka a také jedinečný soubor expresivně laděných obrazů doposud nedoceněného šternberského rodáka Kurta Grögera. Jádro malé kolekce kubismu tvoří především špičková díla od Emila Filly a Antonína Procházky. 

Stylově rozrůzněné, mnohdy až protikladné přístupy k figurativním námětům z období 20. a 30. let zastupují díla od Aloise Bílka, Jaroslava Hněvkovského, Adolfa Hoffmeistera Jaroslava Krále, Pravoslava Kotíka, Cypriána Majerníka, Františka Tichého, Václava Hejny, Jiřího (Georga) Karse, Břetislava Bartoše, Karla Jílka, Grigorije Musatova, Františka Janouška ad. Zmínění autoři bývají zařazováni do různých, mnohdy až překvapivě se prolínajících stylových proudů od sociálního umění, přes poetismus, ohlasy folklorismu až po surrealismus a imaginativní umění. Specifickou polohu v rámci figurace 20. a 30. let představují spiritualitou prodchnuté práce Rudolfa Michalika, Františka Drtikola a Jana Zrzavého. Silný a významný proud českého surrealismu je v podsbírce bohužel zastoupený jen sporadicky solitérními obrazy od Františka Janouška, Toyen, Františka Hudečka a Václava Tikala.

Jak již bylo zmíněno, specifickou linii v podsbírce tvoří značně rozsáhlý soubor děl zaměřených na krajinomalbu, kterou se J. Lakosilovi podařilo postihnout téměř ve všech jejich názorově nosných polohách od impresionismu a expresionismu až po individuální projevy tzv. českého (a sporadicky i slovenského) moderního krajinářství první poloviny 20. století. Celou šíři rozmanitých přístupů představují vedle již zmíněných autorů obrazy od Jindřicha Pruchy, Otakara Nejedlého, Jaroslava Krále, Alfreda Justitze, Bedřicha (Friedricha) Feigla, Emila Artura Longena-Pittermanna, Kurta Grögera, Kurta Hallegera, Otakara Kubína (Othona Coubina), Josefa Čapka, Václava Špály, Rudolfa Kremličky, Vincence Beneše, Williho Nowaka, Oldřicha Kerharta, Ferdiše Duši, Martina Benky, Mikuláše Galandy, Karla Černého, Karla Boháčka, Miloslava Holého, Karla Holana, Jaroslava Panušky, Oldřicha Blažíčka, Jana Trampoty, Martina Salcmana, Václava Rabase, Vlastimila Rady, Vlastimila Beneše, Jana Zrzavého, Josefa Lady, Františka Hudečka, Jana Baucha ad. Z regionálních krajinářů jsou zastoupeni z těch nejvýraznějších (vedle již zmíněného K. Grögera) Karel Wellner, Lilli Gödlová Brandhuberová (Lilli Gödl Brandhuber), František Schön, Jindřich Lenhart, Aljo Beran, Bohumír Dvorský, Stanislav Menšík a Miloš Jemelka.

Předzvěst a reflexe 2. světové války přesvědčivě ztvárňují figurální obrazy od Emila Filly, Josefa Lieslera, Jana Baucha, Otakara Mrkvičky, Vladimíra Sychry, Františka Kalába, Jaroslav Krále, Rudolfa Michalika a Roberta Hliněnského.

Vedle zaměření na krajinomalbu vytvořil Lakosil druhou nejucelenější kolekci obrazů v rámci jeho dlouhodobého zájmu o tvorbu malířů ze Skupiny 42. Kamil Lhoták, František Hudeček, František Gross, Jan Smetana, Bohumír Matal a Jan Kotík jsou tak v souboru válečného a poválečného umění zastoupeni jak prvotřídními díly z období aktivního působení skupiny (1942–1947), tak z pozdějších let, kdy se výraz jednotlivých umělců různě individualizoval v intencích jejich tvůrčího naturelu.

Umění 2. poloviny 20. století

V rámci stručného nástinu akviziční politiky do roku 1990 je nutné si uvědomit, že založení galerie spadalo do nejtužšího období 50. let a že i v následujícím desetiletí tzv. „odměku“  byla činnost galerie pod značně silným dohledem ideologických krajských a okresních orgánů Komunistické strany Československa a Svazu československých výtvarných umělců. Tedy i v období tzv. „zlatých šedesátých“ neměl Lakosil z hlediska akviziční činnosti jednoduchou pozici. Tato jeho nesnadná pozice se ještě značně zkomplikovala po nástupu tzv. „normalizace“.

Tato nezáviděníhodná pozice se projevila také v oblasti akvizic tehdy aktuálního umění, v němž nebylo snadné se orientovat i bez ohledu na nepříznivé politické okolnosti. Není tedy překvapující, že i v období 60. let, kdy docházelo k postupnému uvolňování informačního embarga a čeští umělci reagovali po svém a originálně na překotný rozvoj různých výtvarných tendencí v západní Evropě, se Lakosil i nadále věnoval – vedle doplňování kolekce 1. poloviny 20. století – aktuálním tendencím v krajinomalbě. Za všechny jmenujme doplnění kolekcí Jana Baucha, Jana Smetany, Františka Hudečka, Kamila Lhotáka a Františka Grosse. Z mladších umělců byly do sbírky nově získány obrazy od Josefa Jíry, Bohdana Kopeckého, Jiřího Krejčího, Roberta Piesena, Stanislava Podhrázského,Jaroslava Paura, Václava Kimla, Oldřicha Smutného a Daisy Mrázkové. Z aktuálních tendencí konce 50. let a velmi dynamického období 60. let se Lakosilovi vzhledem k výše řečenému podařilo získat převážně jen jednotlivá díla od těchto autorů: František Ronovský, Jaroslava Pešicová, Jiří Balcar, Václav Boštík, Vladimír Jarcovják, Jiří John, Bohdan Lacina, Květa Válová. Ze zásadních autorů působících ve zdejším regionu se pak Lakosil zaměřil zejména na Slavoje Kovaříka, Jana Kratochvíla a Radoslava Kutru.

Stručný přehled významných akvizic od roku 1990

Celkový počet přírůstků od roku 1990 činí 827 exponátů. K významným autorským přírůstkům od roku 1990 v kolekci 1. poloviny 20. století patří především díla těchto umělců: Josef Váchal, Heinrich Maria Davringhausen, Jaroslav Hněvkovský, Alén Diviš, Josef Dumek, Josef Lada, Jan Zrzavý, František Drtikol, Kurt Halleger.

Významné autorské zastoupení od roku 1990 v kolekci 2. poloviny 20. století a počátku 21. století mají zejména čeští autoři a autorky zapadající do dlouhodobé koncepce Středoevropského fóra Olomouc (SEFO, založeno v roce 2008): Věra Nováková, Ivan Sobotka, Ludmila Padrtová, Tomáš Vosolsobě, Václav Boštík, Jan Kubíček, Aleš Veselý, Robert Piesen, Mikuláš Medek, Eduard Ovčáček, Zdeněk Sýkora, Milan Knížák, Milan Grygar, Vladimír Mirvald, Lubomír Přibyl, Pavel Laška, Dalibor Chatrný, Běla Kolářová,  Adriena Šimotová, Vladimír Kopecký, Jan Wojnar, Jiří Kubový, Michael Rittstein, Jiří Sozanský, Vladimír Novák, Václav Malina, Eva Švankmajerová, Bedřich Dlouhý, Vladimír Kokolia, Zdeněk Beran, Stanislav Judl, Jiří David, Petr Nikl, Jiří Kovanda, Boris Jirků, Tomáš Císařovský, Roman Franta, Pavel Hayek, Jan Vyleťal, Roman Trabura, Lubomír Typlt, Jiří Surůvka, Michal Nesázal, Otto Placht, Pavel Šmíd, Aleš Hudeček, Pavel Forman, Jan Šerých, Josef Bolf, Jiří Petrbok, Jiří Vincenc Slavíček ad.

Neméně významně jsou také zastoupeni umělci tvořící v exilu. Od roku 1990 byla podsbírka postupně obohacena o díla těchto vynikajících autorů či autorek: Zbyněk Sekal, Vladimír Fuka, Jan Kotík, Jiří Kolář, Josef Šíma, Ivan Theimer, Jiří Valenta, Otakar Slavík, Terry Haass, Jiří Hilmar, Jan Knap, Milan Kunc, Milan Mölzer ad.

V podsbírce mají výrazné autorské zastoupení i přední umělkyně patřící do jedinečné kolekce art brut (založena v roce 1998): Nathalie Schmidtová, Marie Kodovská, Františka Kudelová a Cecilie Marková. Z dalších autorů jsou zastoupeni Josef Chabionok, Václav Groul, Pavel Sobotka Kračmar a italský malíř Anselmo Legnani.

Podstatné je také autorské zastoupení v oblasti regionálního umění 1900–2010. Od roku 1990 byla kolekce rozšířena především o díla Františka Schöna, Lilli Gödlové Brandhuberové (Lilli Gödl Brandhuber), Rudolfa Michalika, Magdy Jansové, Slavoje Kovaříka, Miroslava Šnajdra st., Jiřího Lindovského, Oldřicha Šembery, Radoslava Kutry, Ivo Příleského, Antonína Řeháka, Josefa Kuličky, Ivana Theimera, Victora Sanovce, Jana Kratochvíla, Oskara Přindiše, Jana Římského, Otakara Hudečka ml., Ivana Václavka a Petra Zlamala.

Mimořádně významné zastoupení zahraničního umění od roku 1990 v kolekci umění 2. poloviny 20. století a počátku 21. století, které tvoří jádro souboru středoevropského umění, představují díla slovenských, maďarských, polských, ale i ruských vynikajících umělců a umělkyň. Díla uvedených autorů byla systematicky získávána především od roku 2008 v souvislosti se založením SEFA. Slovensko: Rudolf Fila, Miloš Urbásek, Jana Želibská, Alex Mlynárčik, Klára Bočkayová, Milan Bočkay, Dezider Tóth, Otis Laubert, Juraj Meliš, Igor Minárik, Laco Teren, Jana Farmanová, Michal Czinege. Juliana Mrvová. Maďarsko: Victor Vasarely, István Nádler, Imre Bak, Dóra Maurer, Endre Tót, Géza Perneczky, Sandor Pinczehelyi, László Fehér. Polsko: Tadeusz Kantor, Alfred Lenica, Mieczyslaw Tadeusz Janikowski, Jerzy Kujawski, Jadwiga Maziarska, Janusz Przybylski, Janina Kraupe-Swiderska, Rajmund Ziemski, Kazimierz Mikulski, Henry Stażewski, Ryszard Winiarski, Jerzy Ryszard Zielinski, Stanislav Gierowski, Janusz Orbitowski, Danuta Urbanowicz, Włodzimierz Pawlak, Jan Pamuła. Německo: Heinrich Maria Davringhausen, Peter Angermann, ter Hell (též uváděný jako Ter Hell), Thomas Hornemann, Frank Roesler, G. Kaufhold, skupina Zeit der Bilder (Marina Herrmann, Detlev Hartung, Günter Nosch, Bruno Kuhlmann, Matthias Mücke, Roland Kronschnabl). Francie: André Fougeron  Itálie: Domenico Rotella (Mimmo Rotella)Rusko: Francisco Infante, Lev Nusberg. Španělsko: Óscar Domínquez.

Stávající fond umění 20. a 21. století, zejména jeho druhá část zaměřená na české umění 2. poloviny 20. století a počátku 21. století, prezentovaný ve středoevropských souvislostech, lze považovat za umělecky mimořádně závažný. Dlouhodobá sbírkotvorná strategie se tedy bude i nadále orientovat tímto směrem, tedy na získávání špičkových děl ze zemí V4. V oblasti starého umění se v rámci akviziční strategie bude nadále jednat jen o mimořádných akvizicích či darech, které bude možné zařadit do stálé expozice Arcidiecézního muzea Olomouc.

Akviziční strategie od roku 1990 a její výstupy

Promyšlená akviziční činnost byla od roku 1990 v první fázi zaměřena především na české malířství 20. století zejména pak na období 1945–1989. Toto období bylo již od roku 2006 koncepčně preferované v souvislosti s ideou založení Středoevropského fóra Olomouc (SEFO, oficiálně bylo založeno za podpory ministrů kultury zemí V4 20. 6. 2008). Jejím základním záměrem bylo začlenit české poválečné umění do středoevropského kontextu, čímž započala druhá fáze střednědobé akviziční strategie. Ze zmíněných důvodů a rovněž z důvodu vzrůstající finanční nároč­nosti nebylo v minulosti příliš akcentováno rozšiřování kolekcí starého umění, umění 19. století, klasické moderny a avantgardy. Přesto se podařilo získat několik mimořádných děl. Nicméně za neuspokojivý lze považovat stav sbírky z hlediska zastoupení surrealismu a rané abstrakce v rozmezí od 10. do 30. let. Ve sbírce výrazně chybí rovněž zastoupení vynikajících představitelů sociálního umění 20. a 30. let a s výjimkou Kurta Grögera, Rudolfa Michalika, Augusta Brömseho a Kurta Hallegera také německých a židovských autorů žijících na území tehdejšího Čes­koslovenska (civilismus, nová věcnost, druhá vlna expresionismu). Naopak kolekce umění v rozmezí let 1945–1989, která se koncepčně nacházela v roce 1990 v nejvíce neutěšeném stavu kvůli ideologickým obstrukcím za minulého režimu, prodělala výrazný kvalitativní rozvoj. Postupně byly získávány nejen jedinečné autorské soubory od klíčových českých představitelů dobově podmíněných tendencí, ale také od mimořádných solitérů a v neposlední řadě rovněž od autorů, kteří působili (či ještě působí) v exilu. Stranou akvizičního zájmu nezůstali ani umělci spadající do kolekce art brut, která je jako celek (výrazně v ní převažují práce na papíře) největší a nejkvalitnější veřejnou sbírkou v českých institucích, a rovněž nejvýznačnější umělci působící ve zdejším regionu, jejichž tvorba se prosadila do celostátního kontextu. Zcela zásadním a v českém galerijním a muzejním prostředí ojedi­nělým počinem pak bylo (a je) systematické, důkladně koncepčně promyšlené získávání děl od významných představitelů poválečné středoevropské výtvarné scény.

Výsledky stručně naznačeného akvizičního úsilí v oblasti 20. století byly představeny (vedle četných zápůjček do jiných institucí) na několika zá­sadních výstavách, většinou doprovázenými obsáhlými doprovodnými publikacemi: Kózeli távolság. A cseh képzómůvészet 1956 és 1972 kózótt az Olmutzi Muvészeti Muzeum gyujteményéból / Blízká vzdálenost. České výtvarné umění 1956–1972 ze sbírek Muzea umění Olomouc (Szent István Király Múzeum, Székesfehérvár, Maďarsko, 2004–2005; autorky výstavy Márta Kovalovszky, Erzsébet Szűcs, Katalin Izinger, odborná spolupráce Ladislav Daněk, Gina Renotière, Helena Rišlinková Musilová, Anežka Šimková, Pavel Zatloukal); Damoklův meč. České výtvarné umění 1956–1972 ze sbírek Muzea umění Olomouc (rozšířená repríza výstavy Blízká vzdálenost, Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění – Trojlodí, 2005, koncepce a kurátoři výstavy Ladislav Daněk, Gina Renotière, Anežka Šimková, odborná spolupráce Márta Kovalovszky, Erzsébet Szűcs, Katalin Izinger); V závěsu avantgardy? České výtvarné umění 1956–1972 ze sbírek Muzea umění Olomouc (krátkodobá expozice, Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění – Obrazárna, 2007; koncepce výstavy Ladislav Daněk, odborná spolupráce Pavel Zatloukal, Márta Kovalovszky, Erzsébet Szűcs); Nechci v kleci! České a slovenské umění 1970–1989 ze sbírek Muzea umění Olomouc (Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění – Trojlodí, 2008; koncepce výstavy Ladislav Daněk, odborná spolupráce Štěpánka Bieleszová, Jiří Olič, Jakub Potůček, Gina Renotière, Michal Soukup, Anežka Šimková); Od Tiziana po Warhola. Muzeum umění Olomouc 1951–2011 (Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění – Trojlodí, 2012; autor projektu Pavel Zatloukal, koncepce a kurátoři výstavy Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Ondřej Zatloukal, Pavel Zatloukal).

Regionální umění bylo představeno na dvou zásadních výstavách s obsáhlými doprovodnými publikacemi, které se metodo­logickým přístupem ke zkoumané látce staly příkladem pro celostátní zpracování této neprávem opomíjené problematiky: „Oznámení o Ikarově letu.“ Olomoucká šedesátá léta v zrcadle výtvarné kultury (Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění – Trojlodí, Kabinet, Salon; 1998; autor projektu Pavel Zatloukal, koncepce a kurátoři výstavy Ladislav Daněk, Anežka Šimková, Pavel Zatloukal); Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989 (Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění – Trojlodí, Salon, 2009; autor projektu Pavel Zatloukal, koncepce a kurátoři výstavy Štěpánka Bieleszová, Ladislav Daněk, Pavel Zatloukal). Prvním syntetickým pohledem na problematiku zdejšího regionálního umění pak byl průkopnický projekt emeritního ředitele Pavla Zatloukala O městě, krajině, umění. Olomouc 1919–1989 (Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění, Trojlodí, 2020–2021), který často protichůdné umělecké snahy zasadil do širokého kulturně-sociálního, urbanistického a architektonického rámce. K výstavě byla vydána rozsáhlá kniha Meditace o městě, krajině, umění: Olomouc 1919–1989 (Ostravská univerzita – Muzeum umění Olomouc, 2020).

V současnosti je výběr toho nejlepšího (ve skutečnosti je mimořádně kvalitních akvizic mnohem více) představen ve stálé expozici Století relativity. Výtvarné umění 1900–2000 ze sbírky Muzea umění Olomouc (Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění – Mansarda, Obrazárna). Autorkou a kurátorkou první části expozice (Umění 1. poloviny 20. století, 1900–1947) je Štěpánka Bieleszová, autorem a kurátorem druhé části (Umění 2. poloviny 20. století, 1947–2000) je Ladislav Daněk. Z historického pohledu byla expozice poprvé otevřena v roce 2013. V roce 2018 byla výrazně obměněna v rámci její celkové reinstalace. Od září 2021 do června následujícího roku byla expozice obohacena o intervenci starého umění, kterou navrhla v součinnosti s kurátory expozice kurátorka Helena Zápalková (RE: Století relativity. Staří mistři v novém). V září roku 2023 pak došlo k další (současné) reinstalaci expozice a při této příležitosti byl vydán průvodce (Štěpánka Bieleszová, Ladislav Daněk /eds./ et al., Století relativity. Stálá expozice výtvarného umění 20. století. Průvodce, Muzeum umění Olomouc, 2023.).

VYBRANÉ SBÍRKOVÉ OKRUHY Z OBDOBÍ PO ROCE 1945

DOZNÍVÁNÍ SURREALISMU, LYRICKÁ A GESTICKÁ ABSTRAKCE (50.–60. LÉTA 20. STOLETÍ)

Vedle stěží zařaditelných solitérů lze v neoficiální sféře výtvarného umění 50. let sledovat několik názorově i formálně odlišných proudů včetně generačního převrstvení, a to nejen u nás, ale v různých modifikacích rovněž v Polsku, Maďarsku a na Slovensku.

Zjednodušeně řečeno, nejstarší nekonformní tvůrci v různých osobních polohách aktuálně rozvíjeli odkazy předválečné avantgardy, z níž se vzhledem ke společenské realitě jevil jako stále aktuální zvláště surrealismus. U mladších umělců se pak převážně setkáváme s četnými podobami figurativního umění vycházejícího z poučení klasickou modernou, přetavenou až do úzkostné podoby. Odvážně a zcela jiným směrem vykročilo několik osamělců, kteří v době, kdy abstraktní umění bylo považováno za krajně „zavrženíhodný formalismus,“ vstoupili do širokého proudu lyrické či gestické abstrakce a odtrženi od jejího přirozeného a ranějšího rozšíření v západní Evropě vytvořili její specifickou středoevropskou modifikaci.

Autorské zastoupení: Česko: Josef Istler,Ludmila Padrtová, Tomáš Vosolsobě, Jan Kotík. Polsko: Kazimierz Mikulski, Alfred Lenica, Tadeusz Kantor, Jerzy Kujawski.

STRUKTURÁLNÍ ABSTRAKCE (50.–60. LÉTA 20. STOLETÍ)

Koncem 50. let se pro veřejnost sice nezřetelně, ale pro dnešní dějiny umění zcela jasně, začala formovat silná generace mladých umělců, kteří tehdy většinou ještě studovali na vysokých výtvarných školách. Chtěli v českém prostředí prosadit to, co už v západní Evropě bylo rámcově přijímáno pod pojmem informel, tedy umění, které je v domácím kontextu chápáno šířeji jako strukturální abstrakce. Opět se jednalo o další významné úsilí vyrovnat krok se západoevropským uměním, aniž by umělci ztratili ze zřetele étos vyjádřit se po svém a razantně ke společenské realitě. Přestože se v souvislosti s odhalením Stalinova kultu osobnosti Nikitou Chruščovem v roce 1956 začala postupně uvolňovat kulturní politika, nelze zapomenout, že společnost zbavená základních lidských svobod byla stále ovládána komunistickou stranou a ve vězení trpěly tisíce politických vězňů. Odtud pramení syrové až brutální zpracování „pokožky“ většiny děl, v jiných je naopak zřetelný obrat ke spiritualitě.

Autorské zastoupení: Česko: Jan Kubíček, Aleš Veselý, Robert Piesen, Mikuláš Medek, Zbyněk Sekal.  Slovensko: Rudolf Fila. Polsko: Jadwiga Maziarska, Rajmund Ziemski.

PÍSMO A OBRAZ, VIZUÁLNÍ POEZIE (60.–70. LÉTA 20. STOLETÍ)

Jedním z mimořádných fenoménů umění 60. let v euroatlantickém prostoru byl obnovený zájem o poznání avantgardního umění v těch jeho liniích, které se jevily tehdejším teoretikům jako nejradikálnější a ještě nevyčerpané i pro stávající umění. Do zorného pole se mimo jiné dostalo také zkoumání vztahu mezi obrazem a písmem, na jehož pilířích je postavena anticko-židovsko-křesťanská civilizace. Období šedesátých let bylo nejen v oblasti umění dobou pozoruhodného kvasu, není proto překvapující, že impuls daný umělcům ke zkoumání nových vztahů mezi obrazem a písmem zasáhl nejen západní, ale i střední Evropu. Jedním z jeho plodů byla vedle řady dalších inovací mohutná vlna experimentální či vizuální poezie, která objevovala nové podoby vztahů mezi zobrazením a textem a rychle se šířila i mimo zmíněné kontinenty. Tento zájem v různorodých podobách nově reflektoval, anebo zpochybňoval smysl závěsného obrazu a neutichl ani v následujících desetiletích. Naopak v rámci konceptuálního a postkonceptuálního umění nabyl nových, často značně sofistikovaných forem, které se rozvíjejí dodnes.

Autorské zastoupení: Česko: Eduard Ovčáček, Jan Kubíček, Jiří Kolář, Slavoj Kovařík, Miroslav Šnajdr st., Dalibor Chatrný, Jan Wojnar. Slovensko: Miloš Urbásek. Maďarsko: Endre Tót. Itálie: Domenico Rotella (Mimmo Rotella).

GEOMETRICKÉ STRUKTURY, OP ART, KINETISMUS (60.–70. LÉTA 20. STOLETÍ)

Strukturální abstrakce, charakteristická temnou barevností a využitím různorodých syrových materiálů, se začala v českém prostředí přežívat kolem roku 1963. Popřípadě se v uhlazené podobě stala téměř módní a doznívala u méně nadaných autorů až do závěru 60. let. V době její zapadající slávy (a nesmiřitelnosti některých jejích autorů i teoretiků s jinými projevy) naopak začínala jiná důležitá kapitola českého umění sledované dekády. Na jejím počátku stálo volné seskupení osobnostně různě založených autorů, kteří na rozdíl od umělců informelu odmítali ve svých dílech zpřítomňovat marasmus doby. Byli přesvědčeni, že umění má v návaznosti na nejnovější vědecké poznatky rozšiřovat lidské poznání a vnímání světa a že k tomu je možné mimo jiné dospět novým zkoumáním tzv. objektivních, ve své podstatě elementárních výtvarných forem, jako jsou bod, linie, trojúhelník, čtverec či kruh včetně jejich prostorových ekvivalentů Svá díla tak oprostili nejen od všeho, co by mohlo svádět diváka k nějakému literárnímu výkladu, ale programově také vyloučili či na nezbytné minimum potlačili autorský rukopis. Nová podoba obrazů a objektů zbavených jakýchkoliv příkras, navíc založených na intelektuální rozvaze, diváky šokovala o to víc, že v českém prostředí, na rozdíl od Polska a Maďarska, nebylo radikální geometrické umění nikdy přijímáno s větším pochopením. Po víc jak půl století od jejich vzniku se však ukazuje, že tato na první pohled strohá díla jsou ve skutečnosti plná vzrušující výtvarné imaginace a že v mezinárodním kontextu jsou mnohem více ceněna než český informel, který je pro západoevropské publikum kvůli „temné obsahovosti“ těžko pochopitelný.

Autorské zastoupení: Česko: Zdeněk Sýkora, Vladimír Mirvald, Lubomír Přibyl, Pavel Laška, Dalibor Chatrný, Milan Mölzer, Jiří Hilmar. Slovensko: Milan Dobeš. Maďarsko: Victor Vasarely. Polsko: Ryszard Winiarski.

NEKONSTRUKTIVNÍ TENDENCE, SYSTÉMOVÉ UMĚNÍ, KONKRETISMUS, NOVÁ GEOMETRIE A OSOBNÍ PROGRAMY (50.–80. LÉTA 20. STOLETÍ)

Vývoj geometrického umění byl v 60. letech velmi bouřlivý a natolik pestrý, že orientace v něm je složitá jak pro diváky, tak i pro odborníky. Některá díla se dokonce mohou na první pohled jevit jako podobná. Tato situace vychází ze společného zájmu autorů, kteří důsledně a až téměř vědecky zkoumali tak základní otázky, jakými jsou například vztahy mezi plochou a prostorem či světlem a pohybem. Duch doby (Zeitgeist) přál všemu, co bylo novátorské. A tak i geometristé, v návaznosti na odkaz průkopníků geometrické abstrakce, hledali ze všech sil novou podobu umění. Jejich radikalita nakonec vyústila do mnoha do té doby nepoznaných podob systémového a konkrétního umění. Čili takového umění, které k ničemu neodkazuje a je pouze tím, čím je. Tedy novou, jedinečnou a jinak nezastupitelnou skutečností.

Toto neobyčejné intelektuální vzepětí jdoucí ruku v ruce s mimořádnou znalostí dosavadní výtvarné problematiky se v následujících desetiletích promítlo na jedné straně do nespočetných podob osobních programů, a na straně druhé vyústilo na přelomu 70. a 80. let do hnutí nové geometrie (postgeometie). Její průkopníci měli tu neskonalou odvahu, že striktní svět racionálních a ideálních forem infikovali dříve nepřípustnými prvky, například použitím ornamentu anebo různých obecně zažitých kulturních symbolů či dokonce piktogramů.

Autorské zastoupení: Česko: Jan Kubíček, Vladimír Fuka, Zdeněk Sýkora, Milan Grygar, Vladimír Kopecký, Jan Kotík. Slovensko: Milan Bočkay, Maďarsko: Vicktor Vasarely, István Nádler, Imre Bak, Dóra Maurer. Polsko: Mieczyslaw Tadeusz Janikowski, Henry Stażewski, Stanislav Gierowski, Janusz Orbitowski, Jan Pamuła. Francie: Terry Haass.

UTOPICKÉ VIZE, AKČNÍ UMĚNÍ, KONCEPTUÁLNÍ PŘÍSTUPY (60.–80. LÉTA 20. STOLETÍ)

Vypuštění první umělé družice Sputnik 1 do kosmu v roce 1957 odstartovalo novou éru lidstva. Tato naprosto převratná událost pochopitelně zasáhla i do sféry umění. Stala se výzvou i potvrzením přesvědčení výjimečných tvůrčích duchů, že umění by se mělo zbavit zažitých forem a mělo by jít ruku v ruce s těmi neodvážnějšími vědeckými vizemi. Různé utopické architektonické vize jiného uspořádání světa známe i z minulosti, ale nyní se zdálo, že řešení je už téměř na dosah. Tak lze značně zjednodušeně charakterizovat situaci, kdy v době tvrdé nesvobody, vrcholící lyrické a gestické malby, rozpuku informelu a klíčení geometristických tendencí začal v roce 1959 v naprostém osamocení vytvářet Václav Cigler svoje první krajinotvorné projektové kresby. Ciglerovy vize později vyústily do neméně pozoruhodných utopistických projektů transformací celých obytných aglomerací a v některých projektech dokonce zasahujících až do prostoru kosmu.

Jiným vizionářem změny sociální funkce umění a zároveň nositelem nových zdánlivě neuměleckých forem umění byl Milan Knížák. Od roku 1963 ve svých akcích (anglicky happenigs), záměrně pořádaných mimo zavedený svět umění, chtěl roznítit tvůrčí senzibilitu v „obyčejných“ lidech. Později, od konce šedesátých let, se k tomuto způsobu nové tvůrčí komunikace přidala řada dalších autorů a i dnes má tato kdysi tak provokativní forma uměleckého vyjádření své pokračovatele, přičemž výraz happening dokonce zlidověl.

Třetí, opět krajně radikální formou umění, která vzešla z neuvěřitelného tvůrčího vzmachu šedesátých let, bylo konceptuální umění. Také konceptualisté zavrhli tradiční formy umění a pozornost upřeli k demonstraci samotné tvůrčí mysli. Nelze zastírat, že tato forma umění, která v různých formách přetrvává rovněž dodnes, je pro laika stěží pochopitelná. Na diváka totiž klade značné znalosti nejen z dějin moderního umění, ale také například lingvistiky a dalších humanitních oborů, a navíc ještě vyžaduje jeho intelektuální spolupráci. Někdy až do takové míry, že divák sám se stává součástí díla, tedy pokud pochopí „pravidla hry“…

Autorské zastoupení: Česko: Milan Knížák, Běla Kolářová, Jan Wojnar, Jiří Kubový. Slovensko: Klára Bočkayová, Dezider Tóth, Otis Laubert, Juraj Meliš, Igor Minárik. Maďarsko: Endre Tót, Géza Perneczky, Sandor Pinczehelyi, Dóra Maurer. Polsko: Danuta Urbanowicz. Rusko: Francisco Infante, Lev Nusberg.

NOVÁ FIGURACE, ČESKÁ GROTESKA, EXISTENCIÁLNÍ FIGURACE (60.–80. LÉTA 20. STOLETÍ)

Na abstraktní tendence 60. let reagoval přibližně od druhé poloviny tohoto desetiletí široký proud nové figurace. Její impulsy proudily do českého a slovenského prostředí především z Francie. Na první pohled je však zřejmé, že obdobně jako v 50. letech byla česká varianta tohoto ve skutečnosti mezinárodního proudu poznamenaná způsobem života v socialistickém státě, který byl sice již o něco otevřenější, ale politický aparát stále bděl nad tím, aby se člověk nemohl svobodně pohybovat a žít.

Českým specifikem pak bylo, že na tuto nenormální situaci „života v kleci“ mnozí umělci reagovali černým humorem, pro který se vžilo označení česká groteska. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 došlo k druhé mohutné emigrační vlně a v zemi nastala éra reálného socialismu, který výrazně postihl i kulturní sféru. Řada špičkových umělců odešla do zahraničí. Ti zbývající se opět rozdělili na oficiální a neoficiální. Radikální formy umění, režimem částečně tolerované v šedesátých letech byly opět potlačované. Aktuální se opět stala figurální malba, jejíž vypjatá obsahová i formální podoba i po letech usvědčuje tehdejší režim z dennodenně propagované obludné lži o „radostném životě v socialismu.“

Autorské zastoupení: Česko: Adriena Šimotová, Květa Válová, Otakar Slavík, Jiří Valenta, František Ronovský, Michael Rittstein, Jiří Sozanský, Vladimír Novák, Bedřich Dlouhý, Zdeněk Beran, Boris Jirků. Slovensko: Jana Želibská, Alex Mlynárčik. Rudolf Fila. Polsko: Janusz Przybylski, Jerzy Ryszard Zielinski.

POSTMODERNÍ PŘÍSTUPY (80. LÉTA 20. STOLETÍ)

Období reálného socialismu, které trvalo od roku 1972 až do pádu železné opony v roce 1989, nebylo v neoficiální sféře ani zdaleka zaměřené jen na existenciální tématiku, jak by se mohlo zdát. Tlak režimu proti nonkonformním tvůrcům byl sice velmi silný a kulminoval po zveřejnění Charty 77, kdy řada disidentů a dalších členů kulturní opozice skončila ve vězení, nicméně v ateliérech vládl čilý ruch (a duch). Vedle geometrického, akčního a konceptuálního umění, kterému se podstatně více dařilo na Moravě a na Slovensku, se kolem roku 1983 začala formovat mladá generace. Její příslušníci právě začínali studovat na vysokých uměleckých školách a o několik let později na různých místech, v různé míře a v různých formacích proklamovali spříznění s nepřehledným, leč pro mladé tvůrce sugestivním proudem mnohohlavé evropské postmoderny. Nastala doba vášnivých mezigeneračních diskusí, vzájemných odsudků i pozvolného rozpouštění předsudků. Něco podstatného bylo ve vzduchu… Dnes, kdy je po boji, zůstalo z toho všeho už „jen umění“, které kdysi chtělo bořit všechny zavedené kánony a nyní visí celkem poklidně vedle děl někdejších uměleckých protivníků.

AUTORSKÉ ZASTOUPENÍ
Česko: Jan Knap, Milan Kunc, Milan Knížák, Jiří David, Vladimír Kokolia, Stanislav Judl, Petr Nikl, Jiří Kovanda, Petr Kvíčala.
Slovensko: Laco Teren.
Maďarsko: László Fehér.
Polsko: Włodzimierz Pawlak.
Německo: Peter Angermann.