Kresba

Jedinečným specifikem podsbírky kresby Muzea umění Olomouc je rozsáhlá kolekce art brut, která nemá svým záběrem a kvalitou v českých galeriích a muzeích obdobu. Muzeum umění Olomouc se ve své nové historii po roce 1990 zaměřilo v sbírkotvorné činnosti i na oblasti, které doposud v českých galerijních sbírkách neobjevovaly. Bylo to např. užité umění a neprofesionální umělecká tvorba, především art brut. Díky akviziční činnosti Muzeum umění Olomouc spravuje v rámci České republiky dnes největší veřejnou sbírku art brut.

Na počátku bylo vědomí, že jde o vzácný autentický materiál, který je součástí výtvarné kultury, součástí dějin umění na našem území, že jde o materiál, který mizí a je potřeba jej zachytit, neboť jde o projevy, které výtvarné umění inspirují, doplňují. Kolekce, která se dále rozšiřuje, obsahuje přes 250 položek a poskytuje obraz především českého art brut, které má v podmínkách českého prostředí svá specifika. Patří k tomu bezpochyby četný výskyt spiritistických kreseb vysoké estetické kvality.

Ve sbírce je zastoupeno téměř padesát autorů známějších jmen, anonymů nebo méně známých, jsou zde i práce označené jen symbolickými jmény. Velkou část sbírky tvoří díla mediumní, jejichž autoři byli ovlivněni spiritismem: okruhy Čech (Adéla Ducháčová, Václav Groul, „Železničář“, Bratr Jan, Anna Haskel, Františka Šťastná); Jižní Morava (Vlasta Kodríková, Cecilie Marková, Stanislav Hola, Josef Chabiniok); Slezsko (Josef Kotzian, Raška, Svatava). Dále jsou zastoupena díla psychotiků (Marie Kodovská, Františka Kudelová, Zbyněk Semerák, Eva Droppová, Přemysl Martinec, Zdeněk Košek). Významná je kolekce autorů solitérního postavení (jako je např. ve světě známá Anna Zemánková, Karel Havlíček a Jan Křížek).  Obrázky Anselma Legnaniho z Itálie doplňují profil sbírky. Práce Antonína Řeháka a Natálie Schmidtové reprezentují polohu tíhnoucí k naivnímu projevu. V nedávné době byla sbírka rozšířena také o tvůrce art brut z polského prostředí (Justyna Matysiak, Przemysław Kiebzak).

Olomoucká kresba 70. a 80. let 20. století

V Olomouci 70. a 80. let 20. století se propojila dobová aktuálnost kresby jako média s určitým géniem loci, jak napsal Jiří Valoch, Olomouc se tehdy stalo hlavní město československé kresby. Tuto výraznou výtvarnou polohu dokládá i sbírka kresby, kde jsou zastoupena díla všech předních představitelů tohoto fenoménu. Šlo o generaci mladých tvůrců spojených s Katedrou výtvarné výchovy Univerzity Palackého, kteří se postavili proti tehdejším normalizačním principům. Kresba jako definitivní artefakt, žádná skica či studie, dominovala (a v některých případech stále dominuje) v díle Miroslava Kovala, Inge Koskové, Ladislava Daňka, Václava Stratila, Pavla Herynka, Petra Jochmanna. Jako rovnocenná složka ke tvorbě malířské se objevovala u Otty Bébara, Anežky Kovalové, Oldřicha Šembery, Miroslava Šnajdra st. Vedle grafického díla ji rozvíjeli Jiří Lindovský, Ondřej Michálek. Miroslav Koupil převáděl drátěnými plastikami kresby do prostoru. Miroslav Šnajdr ml. či Jiří Krtička stírali přehrady mezi kresbou a malbou. Sbírka kresby podchycuje tento výrazný a důležitý fenomén, který svou kvalitou a rozsahem přesahuje regionální význam.

Adolf Hölzel ze sbírky Heinze a Moniky Röthingerových

Díky velkorysému daru berlínských sběratelů Heinze a Moniky Röthingerových získalo v roce 2016 Muzeum umění Olomouc do svých sbírek reprezentativní kolekci kreseb jedné ze zakladatelských osobností moderní evropské malby a průkopníka abstrakce, olomouckého rodáka Adolfa Hölzela (1853 Olomouc – 1934 Stuttgart). Ten přišel na svět do rodiny významného olomouckého knihkupce, nakladatele a obchodníka s uměním Eduarda Hölzela (1817 Praha – 1885 Salzburg). Po vyučení sazečem v tiskárně F. A. Perthese v Gothě odešel na výtvarná studia nejdříve do Vídně a dokončil je roku 1882 na Umělecké akademii v Mnichově. Stal se spoluzakladatelem Dachauské malířské školy, v níž působil od začátku devadesátých let až do roku 1905, kdy byl jmenován profesorem stuttgartské Královské akademie výtvarných umění. Jeho pedagogické metody a propracovaná nauka o barvách ovlivnila několik generací jeho žáků, mezi něž patřili Johannes Itten, Willi Baumeister, Oskar Schlemmer, Ida Kerkovius, Albert Müller, Max Ackermann a další. Kolekce kreseb vystavená v rámci stálé expozice umění 20. století představuje vedle darovaného souboru, sestávající z 15 kreseb Hölzelových také jednu práci stuttgartského Hölzelova žáka Alberta Müllera a dvě práce Hölzelovy asistentky Idy Kerkovius.

Specifické místo ve sbírce zaujímá sochařská kresba. Studie, náčrtky, skici umožňují nahlédnout do nejintimnějšího uvažování autora nad formou, kompozicí, a to nejen konkrétních realizací. Zachycují proces hledání a nacházení, zhmotnění myšlenky, tříbení imaginativního až ke konkrétní vizi zamýšleného díla. Dokladem uvažování nad ztvárněním pomníku jsou ve sbírce například sochařské kresby Františka Bílka.

Pronikání modernistických stylů první poloviny 20. stoletá do sochařské kresby je patné v kubistických skicách Otty Gutfreunda, v surrealistické kresbě Dívčího snu Vincence Makovského. Ve sbírce kresby se nacházejí také četná díla dalších předních českých sochařů první poloviny 20. století – Jana Štursy, Josefa Mařatky, Otakara Španiela, Karla Dvořáka, Josefa Wagnera, u nichž lze sledovat rozdílný přístup ke studiím aktů. Zastoupeny jsou také sochařské kresby Ladislava Zívra, studie k Variabilní plastice Vladimíra Janouška, kresebně mistrovské práce Aleše Veselého, land artové projekty Huga Demartini či Václava Ciglera.