Marnotratný milovník barev | Stanislav Menšík (1912–1970)

25 10 2018 - 27 01 2019

Arcidiecézní muzeum Olomouc

Stanislav Menšík

* 9. listopadu 1912, Svatý Kopeček

† 16. června 1970, Olomouc

Vyučil se obchodním příručím u příbuzných v Olomouci. Po smrti svého otce se v roce 1931 stává svobodným umělcem. Maloval bezmála 40 let. Výsledkem je kolem 500 maleb, 1 500 kreseb, 30 grafik, 10 ex libris, 20 ilustrovaných knih a bibliofilií. Své dílo prezentoval na zhruba 70 výstavách. Jeho obrazy jsou kromě soukromých sbírek v ČR a zahraničí zastoupeny zejména v majetku Muzea umění Olomouc, Moravské galerie v Brně a Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně. Téměř celý život strávil na Svatém Kopečku. Od roku 1945 také pravidelně pobýval na své chalupě v Ludvíkově u Vrbna v Jeseníkách. Po Stanislavu Menšíkovi je pojmenována ulice na Svatém Kopečku.

Výstava představí dílo Stanislava Menšíka (1912–1970), malíře ze Svatého Kopečka, umělce velkého talentu a výrazné exprese i dojemné něhy a křehkosti. Těžiště jeho tvorby tkví v křesťanských námětech, věnoval se však také krajinomalbě, zátiší i malířskému záznamu prostých příběhů a útržků života. Nejvýznamnější část jeho práce vznikla ve válečných letech se svérázně interpretovanými ohlasy francouzského malíře Georgese Rouaulta (1871–1958), které silně rezonovaly s Menšíkovým uměleckým názorem. Stanislav Menšík se narodil v roce 1912 do nepříliš majetné rodiny, která vlastnila malý obchod se smíšeným zbožím. V devatenácti letech, po smrti svého otce, se rozhodl pro dráhu svobodného umělce. Tvořil, ale moc nevydělával, a tak jej zpočátku hmotně podporovala zejména sestra. „První obraz prodal svému kamarádovi za pět set korun. Získané peníze pak údajně dal nějakému žebrákovi. Toto romantické gesto jej dosti charakterizuje. Finančně na tom nebyl nikdy moc dobře. Větší komerční úspěch přinesla až jeho první samostatná výstava v Brně roku 1944, kdy prodal všechny vystavované práce,“ prozrazuje Jan Andres st., autor výstavy. Svatokopecký rodák byl malířský samouk. Ačkoliv používal titul akademický malíř, nikdy žádného akademického vzdělání nedosáhl. „Snažil se dostat do Muchova i Bílkova ateliéru, ale to se mu nepovedlo. Nicméně, zásluhou v té době známé aktivistky Pavly Moudré, absolvoval alespoň formou konzultací školení u Muchy, kterého pak vždy uváděl jako svého učitele. Potom také začal neprávem používat titul akademický malíř,“ zdůrazňuje autor výstavy. Mezi léty 1933 a 1935 dojížděl Menšík do Prahy za Muchou, který dokončil práce na vitráži v jedné z kaplí chrámu sv. Víta. Andres míní, že toto iniciační zasvěcení muselo na začínajícího umělce výrazně zapůsobit. „Menšík sám to však – kromě Muchovy patronace – nikdy zvlášť nezdůrazňoval. ,Vitrážový‘ styl, s nímž se poprvé setkal právě u Muchy a který si poté potvrdil u Rouaulta, lze však podle nás v jeho tvorbě dohledat.“

Důležitou roli sehrály v Menšíkově životě také tzv. akademické týdny, které probíhaly na Svatém Kopečku v režii dominikánů v letech 1936 až 1940. Tam od roku 1938 vystavoval a podílel se na nich i jako kurátor. Seznámil se zde s řadou křesťansky orientovaných umělců, jako byl teolog Metoděj Habáň, spisovatelé Jan Zahradníček, Jan Čep, Jakub Deml či malíři Rudolf Michalik a Václav Boštík.

Duchovní tematika se v Menšíkově díle také neustále opakuje. V počátcích tvorby maloval většinou krajinky, především z okolí Svatého Kopečka, ale od roku 1937 se už výrazně objevují religiózní, biblické náměty. „Osobně považujeme za vrchol v jeho tvorbě poněkud paradoxně válečné roky, zejména 1942 a 1943, možná i 1944. Největší část prací na výstavě v Arcidiecézním muzeu bude právě z tohoto období,“ doplňuje Andres.