Můžete si koupit

Magdalena Abakanowicz. Život a dílo / Life and Work

Přejít do e-shopu

Alfred Lenica | Barva – Gesto – Podvědomí

11. 6. – 20. 9. 2015
Muzeum moderního umění | Salon, Kabinet

Alfred Lenica (1899 Pabianice – 1977 Varšava) byl vzděláním byl houslista. Tak jako mnozí další současní umělci, studoval malířství mimo akademickou sféru. Hrál v Symfonickém orchestru Hlavního města Poznaně (1929–1939), zároveň však soustavně a neúnavně prohluboval své poznání malířské tvorby. V tradičním malířském řemesle dospěl brzy k vyzrálému projevu, ať už v krajině, portrétu či zátiší. Živě reagoval na aktuální tendence v umění, nejdříve navazoval na kubismus, poté na surrealismus, na nějž odkazoval v celé své následující tvorbě. O tomto směřování se v roce 1974 vyjádřil následovně: „Můj přechod od hudby vyplňující čas k malbě ticha v prostoru nebyl náhlý. Hudba mi usnadnila poznání barvy a zvuku. Po zkusmém využití kubismu, později expresionismu, jsem navázal na metody surrealistů. Jsem přesvědčen, že jedině zde je v metaforickém pojetí možné propojování barvy zabírající prostor a tónu (zvuku) rytmizujícího čas.“

V polském umění se pouze Jerzy Kujawski a Alfred Lenica hlásili přímo k Bretonovým idejím. Kujawski podepsal ve 40. letech v Paříži jeden z manifestů surrealismu, zatímco Lenica doma důsledně hlásal, že je nadrealistou. 

Dodejme ještě, že Lenicovy a Kujawského osudy se spojily ve válečných letech. Když Němci z poznaňského regionu vysídlovali polské obyvatelstvo, stali se oba na čas tuláky. Přátelství je spojilo na mnoho let. Začátkem 40. let se oba ocitli v Krakově, kde se právě prostřednictvím Kujawského Lenica připojil k okruhu mladých umělců kolem Tadeusze Kantora. Dramatický život v okupovaném Krakově se pro něj stal zároveň obdobím nezávazného, „konspiračního” pronikání na území avantgardního umění. 

První polovina 40. let přinesla nečekaný obrat v Lenicově tvorbě; snad právě tehdy se rozhodl opustit hudbu ve prospěch malířství. Malé a skromné práce na papíře – jen takové si mohl v době války dovolit – ukazují jeho hledání, jež přirozeně směřovalo k abstrakci. V tomto hledání nebyl osamocen, podobně postupoval i Kujawski a další mladí umělci: Tadeusz Kantor, Tadeusz Brzozowski, Jerzy Skarżyński. Setkání s nimi pro něj tedy bylo velmi inspirativní.

Po válce se Lenica vrací do Poznaně, kde v roce 1947 spoluzakládá avantgardní skupinu 4F+R (zkratka pro: barva, forma, fantasknost, textura + realismus). 

V té době je pro jeho práce typická různorodost. Stále častěji zpracovává nereálné skutečnosti, někdy se za fantaskní, aluzivní formou skrývá odkaz k traumatickým zážitkům z okupace a války. Intenzivně experimentuje s technikami dekalku a koláže. To, co má společné se surrealisty (fascinaci technologickými vynálezy a chápání umění jako projekce psychických pnutí a poloautomatických ručních reflexů ve chvíli tvůrčí koncentrace), jej dovedlo skrze prvek náhody používaný v dekalcích ke koncepci tašismu. Stává se autorem prvního polského tašistického obrazu Barvy v pohybu (1949).

Průkopnické období v Lenicově tvorbě bylo narušeno až jeho přihlášením se k socialistickému realismu. Jako komunista se zapojil do oficiálního proudu umění a snažil se společenská hesla pojímat moderními formami, uznání mu to však nepřineslo. Ve více či méně zdařilých pracích se mu požadavky doktríny naplnit nedařilo. 

Zároveň však v době deklarovaného socialistického realismu maloval „do šuplíku” četné cykly prací, jako byly Širší chutě (1952), Prameny (1952–1957), Šmouhy a skvrny (1953–1957), Skvrny (1953–1957), Šmouhy (1954), Přeludy (1953–1957), znamenité abstraktní kompozice na papíře, v nichž s naprostou volností experimentoval s mnoha druhy barev a laků, enkaustikou, tuší a různorodými nástroji k nanášení, roztírání a snímání malířských vrstev. Množství těchto prací a jejich umělecká úroveň svědčí o tom, že Lenica avantgardní experiment neopustil ve prospěch socialistického realismu, ale že svůj „ideový závazek” plnil v nesrovnatelně menší míře vůči se zápalem vznikající abstraktní malbě. 

Experimenty na poli automatického malířského projevu, frotáž, gratáž, dripping a dekalk, opakovaně používané v pracích na papíře, se staly výchozím bodem pro větší olejové kompozice. Velkoformátové olejové malby z cyklů Skvrny na nebi a zemi, Samovolné obrazy, Tvarování, prezentované na Lenicově první velké autorské výstavě ve varšavské galerii Zachęta v roce 1958, byly prvními vlaštovkami politického a uměleckého tání, a udělaly z Lenici ikonu polské tašistické malby. Stejně tak mu otevřely cestu ke kariéře v zahraničí.

Na přelomu 50. a 60. let Lenica dosahuje plnosti formálního i myšlenkového výrazu. Zcela svobodně tvoří nádherné barevné kompozice nezvyklé různorodosti forem, vytříbené barevné tonality a rafinovaného tvarosloví. Jeho abstraktní obrazy získaly poetický nádech, literární asociace, ale vztahují se také k emočním stavům a situacím člověka. Pomocí odzkoušených způsobů a technik dokázal snímat svrchní barvu obrazu a odkrývat světlejší spodní vrstvy, aby tak získal efekt prosvětlenosti barev, pronikání světla zevnitř obrazu. Barvy skládal na principu chromatického a tonálního kontrastu, dosahoval neobvyklé čistoty a zvučnosti barvy, jak se na malíře a hudebníka v jedné osobě patří. 

Z této doby pocházejí obrazy, jež definují Lenicův svébytný malířský styl: Ze dna války (1962), Biologický stroj (1962), Erýnie (1962), Fobie (1962), Biologický motor (1968). Současně vznikaly cykly prací na papíře, jež byly virtuózními formálními variacemi na daná témata: Stopy konání (1961), Gradace (1962), Rekonvalescence (1962), Variace na téma (1964), Chiméry (1964–1967), Biologická soustava (1966). Stále také vytvářel četné koláže věnované ve velké míře ženě, její kráse a mládí, jako například v cyklu L’ èternel feminin z let 1959–1967.

Lenicovy práce se nacházejí ve sbírkách Národních muzeí v Krakově, Poznani, Gdaňsku, Štětíně, Varšavě a Vratislavi, v Muzeu umění v Lodži a mnoha dalších institucích. Je zastoupen v mnoha zahraničních sbírkách: Galerie Lambert v Paříži, Galerie současného umění ve Skopje, Musèe de l’Athènèe v Ženevě, Galerie d’Arte Cortina v Miláně, muzea ve Wuppertalu a Tel Avivu, a také v soukromých sbírkách v Polsku i v zahraničí.

Umělcovu vůbec první retrospektivní výstavu v České republice doprovází obsáhlá monografie. 

Beata Gawrońska-Oramus

Podrobnosti o díle Alfréda Lenici také v databází CEAD.

Fotogalerie
Alfred Lenica

Skvrny, 1954

Alfred Lenica

Pramen 8, 1954

Alfred Lenica

Zkoumání živé a neživé přírody, 1949

Alfred Lenica

Pramen 10, 1954

Alfred Lenica

Bez titulu, 1942

Alfred Lenica

Erynie, 1962

Alfred Lenica

Homage à Kafka, 1962

Alfred Lenica

Abstraktní kompozice, 1947

Alfred Lenica

Labyrint, 1958

Alfred Lenica

Skvrny na obloze a zemi, 1958

Alfred Lenica

Ve znamení Lva, Dynamická rozprava, 1965

Alfred Lenica

Plynulé odumírání, 1945–48


Dnešní otevírací doba

Arcidiecézní muzeum Olomouc 10:00–18:00
Muzeum moderního umění 10:00–18:00
Arcidiecézní muzeum Kroměříž zavřeno

Úterý | 11. 12. 2018

Dnes je otevřeno


Pokladna otevřená út–ne 10-18 hodin, Rezervace na pokladna@olmuart.cz
telefon: 585 514 241

9 Otevřených výstav

Přihlásit se k odběru novinek

 
© MUZEUM UMĚNÍ OLOMOUC 2016